Srpen 2012

Když se slunci nedaří

3. srpna 2012 v 6:01 | T* |  Mé americké záležitosti
Pokud čekáte nějakou vtipnou historku z natáčení, je na čase, abyste přešli na jinou webovou stránku. Tento příběh je plný utrpení a bolesti.
Začalo to úplně nevinně v pondělí 30. července roku 2012 místního času 8.00 am . Vstala jsem, jako každý den, abych mohla nastoupit do vojenské služby, které občas ještě někdo řiká "chůva"... A jelikož mě už od předešlého večera trápila bolest v krku, rozhodla jsem se začít den čajem s medem a citrónem, což samozřejmě vzbudilo dostatečně pozornosti ze strany mé hostmom, která mě na to konto odeslala zase zpět do sklepa, v průběhu jejího proslovu, že to může chytit malý nebo dokonce ona, a že od mimiňáka jsem rozhodně nic nechytla (ten měl horečky dva dny předtím), a "z klimatizace nemůžu být nemocná, protože to je, haha, mýtus, haha, to už tady dávno lidé, haha, vědí, haha" se odě mě oddalovala na vzdálenost, kterou ani největší frajer ze všech bacilů prostě nezdolá.... tak jsem se jako totální tupec odebrala do postele. I chumle chlupů ode mě utíkaly, když jsem procházela ke schodům do sklepa, kde jsem jako správná princezna (když jsem byla malá, říkala jsem prý "píčezna" a to by v tuto chvíli sedělo více) zavřená už přes 6 měsíců.
Tato nepříjemná situace měla výhodu v tom, že jako poměrně velký sráč....spáč... jsem mohla v klidu trénovat na letošní Olympijské hry, kam mě nakonec nevzali, protože jim mnou vymyšlená disciplína "Spaní" prostě nepřišla zajímavá. Amatéři.
Vzbudila jsem se kolem třetí, zajela se Cinny do obchodu, a když jsme se vrátily zpět, a já ulehla ke kompjůtru zpět do postele, všimla jsem si pavouka v rohu u stropu! Vzpomněla jsem si, že u schodů do sklepa, mého království, byl vysavač, a tak jsem se pro něj rozběhla. Vyšlápla jsem si schody, uchopila vysavač a to, co se odehrálo pak, byl jeden z nejlepších kaskaderských výkonů vůbec. Nějakým nedopatřením jsem svou boskou nožkou číslo vel. 42 stoupla na hranu okobercovaného schodu. Podle vzrorce F_{\rm g} = G \frac{m_1 m_2}{r^2} jsem letěla asi vteřinu, což přikládám velmi těžkému ručnímu vysavači, který jsem odhodila až při dopadu a díky kterému jsem již neměla volnou ruku na to, abych se zachytila čehokoli při cestě dolů. Jako špatný nápad se později ukázal i pokus o to zastavit se o některý z dalších schodů, protože moje nožka si ten den oblíbila hrany, jen mě to urychlilo.
Jsem živoucím důkazem toho, že myšlenka je mnohem rychlejší, než světlo. Protože jsem v tu chvíli myslela nejméně na deset sprostých slov a zároveň na to, jak nenarazit zubama a hlavou na hranu jakéhosi dřevěného útvaru, který je tu déle, než já a rozhodl se být přesně na úrovni mojí hlavy, při tom nešťastném pokusu létat. V posledních chvílích mé vteřiny mě napadlo pustit ten zpropadený vysavač a dát ruku před sebe. Od té doby se jí dá prakticky říkat ruka "MODRALKA"... a kdyby ruka Modralka měla ruku, určitě by ji podala kolenům a holeni, jež se také vybarvily do zeleno-modra.
Na pomoc mi přiběhl pes, který mě slyšel skučet pod schody, pak doběhla hostmom, která vtipkovala, že si myslela, že ta rána byla z řady domů pod námi, kde bourají ten barák.
Ráda bych napsala, že od těchto chvil všichni žili šťastně až do smrti, ale nemůžu. Moje štěstí se ztrácí při každém kroku a taky během noci. Taky se bojím chodit po schodech, což je problém, když bydlím ve sklepě...
Třeba se lítat přece jen někdy naučím.