Příjezd k rodině

2. února 2012 v 1:20 | T* |  Mé americké záležitosti
Zase letiště New York, naštěstí stejným letadlem poletí ještě pár holek ze školení, takže by mělo být vše ok.
Holčina z JARu nadávala, že musela vyhodit plnou lahev vody, protože v Africe umírají děti a oni ji nutí vyhazovat vodu, což bylo roztomilé. Nutilo mě to zamyslet se nad pár věcmi. První věc byla, že jsem ráda, že také někdo kromě mě myslí na jiné. Ve druhém případě jsem přemýšlela, kdo by se měl více stydět, zda-li letecká společnost, co vás nutí vyhazovat vodu a jídlo, a nebo ta slečna, která to jistě musela vědět, že ji nebude moci pronést do střeženého prostoru a přesto ji vzala s sebou, aby ji byla následně vyhozena. Ano, teď si můžete říci "Bože, co řešíš..." Když to vemu metaforicky a zajdu hlouběji, na příkladu s lahví vody a postojem letištní kontroly je vidět, že můžeme nadávat jak chceme, klidně na celý svět, ale pokud nebudeme dělat věci proti tomu, aby se dělo něco, vůči čemu křičíme stop, nikdy to nepřestane... a pak prostě věty "A co děti v Africe..!" zní velmi lacině.
Ok, zpět k letišti. Prošla jsem rentgenem celého těla... a pak ať se lidé diví, kde se berou rakoviny...
Koupila jsem si Dr.Peppra a sušenky do letadla a šla čekat na svůj let. Trochu jsme se opozdili s nástupem a následně celým letem. Tenhle let byl asi nejhorší. Naštěstí jsem usnula a vzbudila se až nad Coloradem.
Když jsme přistáli, čekala jsem, až všichni odejdou, a pak jsem teprve vystoupila já, což se ze začátku zdálo jako dobrý nápad. Jenže, když jsem vylezla ze dveří, přede mnou se rozprostřelo poměrně velké letiště... marně jsem se snažila najít někoho, kdo se mnou letěl, aby mi ukázal cestu k místu, kde si vyzvednu kufr. Dobře, začala jsem trochu panikařit. Šla jsem na toaletu, kde jsem potkala starší dámu, která seděla v letadle přede mnou, jenže než jsem se dostala ze záchodu, paní byla pryč a já byla zase sama!
Vylezla jsem ven a v hlavě se mi odehrávalo "Mysli,Terezo, ty krávo,mysli, vždyť nejsi tak blbá!" Podívala jsem se po cedulích a šla za nápisem Baggages ... a nějaké slovo, co si nepamatuju. Jdu, jdu a najednou se cesta rozdělí vpravo a vlevo. Ano, chtělo se mi brečet, protože už byl čas, kdy mě měl čekat Robert (Au pair sestry mojí host mom) a děti (děti sestry mojí host mom) a já stále byla kdesi a bez kufru.
Dav nějakých lidí mě odtáhl vlevo a do vláčku, který nás odvezl do cílové stanice. Konečně jsem našla prostor pro vyzvednutí kufrů, bylo jich tam několi desítek. Teď už jsem si řekla, že bude nutné použít angličtinu a šla jsem se zeptat na info, kde si ho mohu vyzvednout já. Milá paní mě odkázala na druhou stranu a tu byl- můj milovaný, růžový kufr, osamocen tam jezdil, chudák malej.
Mozek mě na chvíli opustil ještě ve chvíli, kdy jsem čekala venku na Roberta. Instrukce byly jasné- šedý minivan. Víte kolik lidí má v USA šedý minivan?!!! Bože! Na školení nám řikali, ať se od začátku usmíváme, že je to důležité, tak jsem se pro jistotu smála do každého šedého auta, co projelo kolem. Když konečně přijel ten pravý šedý minivan s nápisem pověšeným z okna - "TEREZA", měla jsem už takovou křeč ve tvářích, že mě úsměv neopustil po celý zbytek cesty.
Děti byly fajn, Robert taky. Těšila jsem se na Cinny.
Konečně jsme zabočili do naší ulice. A je to tu. Teď když se jí nebudu líbit, tak je to v háji. Objala mě a řekla mi, jak je ráda, že jsem konečně tam. Bylo to skvělý. Jsem tedy na rok mého života doma tady v Americe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 chelseenka chelseenka | Web | 1. března 2012 v 22:39 | Reagovat

haha dobrej clanek, zasmala jsem se :)

2 Rézka Rézka | 2. března 2012 v 1:02 | Reagovat

To jsem ráda! Budeš dýl žít :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama