Únor 2012

...o pár dnů později

8. února 2012 v 4:14 | T* |  Mé americké záležitosti
Ve čtvrtek kolem páté hodiny ranní Cinny odjela do porodnice. Před jejím odjezdem jsem nespala díky nervozitě a po jejím odjezdu kvůli strachu. Bože, proč ten barák dělá tolik zvuků? Srdce mi bilo "vostošest". Znáte ten pocit, když jdete ve tmě po schodech a špatně si je spočítáte a on je tam ještě jeden,ten stav, kdy šlápnete do prázdna? Tak ten stav vynásobte a prodlužte o několik hodin, než vyjde slunce. Přesně tak jsem se bála.
Dospala jsem to tedy na gauči v obýváku... až když bylo světlo.
Kolem poledne mi přišla sms s nabídkou odvozu do nemocnice. Tak jsem jela. Nemocnice byl zážitek sám o sobě. Víte jak to vypadá třeba ve Střešovicích, nebo jiné prominentní nemocnici? Tak to se ani trochu nepřibližuje tomu, jak to vypadalo tam.
Cinny vypadala jako správná Američanka už po porodu úžasně! Malý přišel na svět císař. řezem 2.2. V 7.01 ráno. Byla to láska na první pohled. Byl jako skříteček z pohádky, malý človíček, kterého chcete obejmout a už nikdy nepustit.
Cinny zůstala v nemocnici až do pondělí, shodou špatných náhod tam s ní zůstala i kamarádka Kim, která měla spát u "nás", takže se mnou, což by znamenalo - NEBÝT SAMA...
Propadla jsem bezmoci. Ze čtvrtka na pátek jsem spala na gauči, se zapnutou televizí a rozsvíceným celým domem...
V pátek mě zachránila Peťula. Bůh jí žehnej. Zavolala mi, že je sama, tak ať přijdu spát k ní. Měla jsem sbaleno za 5 minut. Zakódovala jsem barák a vydala se na cestu. Ta mi za normálních okolností trvá 45 minut... Za okolností, kdy se brodíte po kolena ve sněhu, hustě sněží, a protože na brýlích nemáte stěrače, tak je velké nic vidět.... Hodina a půl očistce!
Víkend u Petruš ale stál za to. Vrátila jsem se domu v neděli, připravila vše na pondělí a šla spát, a abych dokázala, že se v domě sama nebojím, spala jsem u sebe ve "sklepě" a vydržela jsem až do rána!!!... měla jsem totiž pro jistotu za dveřmi skříň a plno jiných věcí znemožňující jakýkoli vnik do místnosti. Co vám budu povídat, jsem hrdina!
Ve znamení hrdinství bylo i pondělí. Cinny přijela po dvanácté. Slíbila jsem jí - já blb a kuchyňský negramota- KUŘE. Vždyť já nevím, jak se kuře dělá... díky Facebooku a mým milým kamarádům jsem dostala tolik doporučení, že stačilo jen si vybrat. Rozhodla jsem se pro kuře s medem, oliv. olejem, kečupem a rozinkami.
Ještě, že existuje internet. Na druhé starně jsem měla tetinku Haninku, Ivanku s Markétkou, Maminku s Vládíkem... kdo mohl tušit, že to kuře bude mít ještě krk, zadek a vnitřnosti? V USA byste čekali, že samo přeběhne na pekáč a za upečení poděkuje!
Musím říct, že to byla krizová chvíle. Děkuju všem zúčastněným. Kuře vypadalo skvěle, udělalo více radosti, než jsem čekala. Já ho pro jistotu ochutnala až dnes- v úterý, kdy jsem mu odpustila včerejší nechutnosti.
Náplní mé práce je momentálně spíš udržování pořádku a starání se o Cinny. Stala se zě mě slečna u plotny. A sakra mi to jde!

První dny

2. února 2012 v 1:53 | T* |  Mé americké záležitosti
Po příjezdu jsem si šla dát sprchu, navečeřela jsem se,pokecala se Cinny a šla spát. Druhý den jsme jely společně do FirstBank založit mi konto.
Už mám svou kartu, dnes přišla. Teď jsem správná americká holka! :D
V sobotu jsem se setkala s Petruškou - moc fajn holčina z Čech, která je tu au pair už od čevence.
Zatím tu trávím moc hezký čas, je tu slunečno a oproti ČR poměrně teplo. Byla jsem už několikrát v parku, kde je nádherně. Lidé tam běhají, hrají tenis, jezdí na bruslích a kolech... je to fajn místo, najdete tam lidi různého věku, dokonce jsem včera viděla pána, odhadem hodně přes padesát let, asi i nebyl uplně střízliv, ať už si dal cokoliv, jezdil na in linech lépe, než kdokoli jiný!
Je tam také plno hus a veverek, ty jsou podle ostatních hodně nebezpečné, jsou drzé a vlezou vám všude... a mně přišly tak roztomilé... stačilo udělat "ncccnccc" a bylo jich kolem vás dvacet... dobře to už nebylo tak fajn... dvacet k vám přibližujících se veverek, které neznají mezí, je trochu strach vyvolávající stav.
Se Cinny se bavíme o všem, o náboženství, názoru na trest smrti a pod. Chce znát můj názor a ve většině věcí se schodujeme, i když moje vystvělení některých věcí musí znít pro Amíka vtipně, díky ne tak velké slovní zásobě u určitých témat.
Hodně se nasmějeme. Dnes je poslední den jejího těhotenství, zítra se narodí moje budoucí zaměstání, už se na chlapečka moc těším!
Večer čekáme návštěvu- její kamarádku, která bude u porodu, závidím jí. Já malého uvidím asi až v pátek, protože zítra bude Cinny spát po zákroku. Jsem ráda, že tu se mnou bude její kamarádka, protože se tu trochu bojím, každý den tu dávají ve zprávách, co všechno se v USA děje. Máme tu sice skvělý alarm, ale i tak mám z Ameriky trochu větší respekt. A taky se tu pravidelně koukám na kriminálky, a pak mám příliš velkou fantazii!
Dnes jsem udělala pár fotek Cinny- poslední den jejího těhotenství. Vypadá úžasně. I když je jí 42 let, je vyrovnaná a klidná!
Budeme tedy "Dvě a půl chlapa!" :D

Příjezd k rodině

2. února 2012 v 1:20 | T* |  Mé americké záležitosti
Zase letiště New York, naštěstí stejným letadlem poletí ještě pár holek ze školení, takže by mělo být vše ok.
Holčina z JARu nadávala, že musela vyhodit plnou lahev vody, protože v Africe umírají děti a oni ji nutí vyhazovat vodu, což bylo roztomilé. Nutilo mě to zamyslet se nad pár věcmi. První věc byla, že jsem ráda, že také někdo kromě mě myslí na jiné. Ve druhém případě jsem přemýšlela, kdo by se měl více stydět, zda-li letecká společnost, co vás nutí vyhazovat vodu a jídlo, a nebo ta slečna, která to jistě musela vědět, že ji nebude moci pronést do střeženého prostoru a přesto ji vzala s sebou, aby ji byla následně vyhozena. Ano, teď si můžete říci "Bože, co řešíš..." Když to vemu metaforicky a zajdu hlouběji, na příkladu s lahví vody a postojem letištní kontroly je vidět, že můžeme nadávat jak chceme, klidně na celý svět, ale pokud nebudeme dělat věci proti tomu, aby se dělo něco, vůči čemu křičíme stop, nikdy to nepřestane... a pak prostě věty "A co děti v Africe..!" zní velmi lacině.
Ok, zpět k letišti. Prošla jsem rentgenem celého těla... a pak ať se lidé diví, kde se berou rakoviny...
Koupila jsem si Dr.Peppra a sušenky do letadla a šla čekat na svůj let. Trochu jsme se opozdili s nástupem a následně celým letem. Tenhle let byl asi nejhorší. Naštěstí jsem usnula a vzbudila se až nad Coloradem.
Když jsme přistáli, čekala jsem, až všichni odejdou, a pak jsem teprve vystoupila já, což se ze začátku zdálo jako dobrý nápad. Jenže, když jsem vylezla ze dveří, přede mnou se rozprostřelo poměrně velké letiště... marně jsem se snažila najít někoho, kdo se mnou letěl, aby mi ukázal cestu k místu, kde si vyzvednu kufr. Dobře, začala jsem trochu panikařit. Šla jsem na toaletu, kde jsem potkala starší dámu, která seděla v letadle přede mnou, jenže než jsem se dostala ze záchodu, paní byla pryč a já byla zase sama!
Vylezla jsem ven a v hlavě se mi odehrávalo "Mysli,Terezo, ty krávo,mysli, vždyť nejsi tak blbá!" Podívala jsem se po cedulích a šla za nápisem Baggages ... a nějaké slovo, co si nepamatuju. Jdu, jdu a najednou se cesta rozdělí vpravo a vlevo. Ano, chtělo se mi brečet, protože už byl čas, kdy mě měl čekat Robert (Au pair sestry mojí host mom) a děti (děti sestry mojí host mom) a já stále byla kdesi a bez kufru.
Dav nějakých lidí mě odtáhl vlevo a do vláčku, který nás odvezl do cílové stanice. Konečně jsem našla prostor pro vyzvednutí kufrů, bylo jich tam několi desítek. Teď už jsem si řekla, že bude nutné použít angličtinu a šla jsem se zeptat na info, kde si ho mohu vyzvednout já. Milá paní mě odkázala na druhou stranu a tu byl- můj milovaný, růžový kufr, osamocen tam jezdil, chudák malej.
Mozek mě na chvíli opustil ještě ve chvíli, kdy jsem čekala venku na Roberta. Instrukce byly jasné- šedý minivan. Víte kolik lidí má v USA šedý minivan?!!! Bože! Na školení nám řikali, ať se od začátku usmíváme, že je to důležité, tak jsem se pro jistotu smála do každého šedého auta, co projelo kolem. Když konečně přijel ten pravý šedý minivan s nápisem pověšeným z okna - "TEREZA", měla jsem už takovou křeč ve tvářích, že mě úsměv neopustil po celý zbytek cesty.
Děti byly fajn, Robert taky. Těšila jsem se na Cinny.
Konečně jsme zabočili do naší ulice. A je to tu. Teď když se jí nebudu líbit, tak je to v háji. Objala mě a řekla mi, jak je ráda, že jsem konečně tam. Bylo to skvělý. Jsem tedy na rok mého života doma tady v Americe.