Říjen 2011

Jak jsem se rozhodla odjet

23. října 2011 v 2:32 My American Dream
V lednu 2011 jsem spadla nohama pevně na zem. Život v Ústeckém kraji není jen o tom, že se tu nosí teplákové soupravy (viz. Nightwork-Tepláky), je tu také jedna z největších nezaměstnaností v republice. Od 14 let jsem prošla různými brigádami (hospody, motel,pokladna, obchod, chůva...). A po gymplu jsem se rozhodla odjet do Anglie jako Au-pair. Po návratu i přes mnohé zkušenosti a s celkem slušnou angličtinou jsem přes 3 měsíce nesehnala práci. Na volná pracovní místa se hlásilo v průměru 20-30 uchazečů, a vždycky tam byl někdo lepší, než vy. Chvílemi jsem propadala panice, a když jsem se uklidnila, rozhodla jsem se odsud odjet a znovu jako au pair, ale tentokrát dál. "Stačilo" pouze najít si brigádu, která vydělá na základní poplatky, které budu potřebovat zaplatit. A tak jsem od dubna do září točila zmrzlinu.
V květnu jsem navštívila StudentAgency, se kterou jsem měla zkušenosti již z pobytu v Anglii. Dovezla jsem potřebné reference a dokumenty. Prošla rozhovorem, psychotestem,dotazníkem a s koordinátorkou se rozoučila. Po té už stačilo jen čekat. Nějakou dobu trvalo, než si mě "přehodili" StudentAg. s americkou stranou, kterou zastupuje Agentura AupairCare(Je nutné vše prověřit a zkontrolovat, potom vás teprve agentura v US schválí).
Pár dní na to (začátek července)jsem měla první nabídku umístění do rodiny. Rodina z Albamy - 3 děti (3letý chlapec a 3měsíční dvojčátka), tuto rodinu jsem na základě porady s mou koordinátorkou odmítla. Rodině se nezdála krátká prac. doba (max. 10 hodin/denně) a moje studium-prý bych to asi nestíhala (Studium je v tomto programu povinné). Koordinátorka z SA mi řekla, že pokud dělají problémy už teď, buh ví, jak by to dopadlo, až bych byla tam. Jelikož jsem to necítila pozitivně, dala jsem na svůj a koordinátorky pocit a rodinu odmítla.
Po měsíci čekání jsem se rozhodla napsat do agentury, zda-li je vše OK. Vím, že nemám řidič. průkaz a o to je mé umístění těžší, ale na květnovém pohovoru se slečna z agentury netvářila, jako by to měl být velký problém. Díky mým zkušenostem s hlídáním dětí apod. - ty prý předčí i absenci řidičáku. Z SA se okamžitě ozvali, že měsíc bez jediné nabídky je opravdu dlouhá doba, a že budou kontaktovat americkou stranu. Po několika dnech jsem dostala překopírovaný mail z USA. Stálo v něm něco ve smyslu, že si am. rodiny vybírají také podle vzhledu, a že krom jiného jako nevhodné vidí moje video, které pro jistotu hned mažou,ať tedy natočím nové. To video na jejich stránkách bylo cca 6 týdnů. A pokud jsem byla informována správně, před umístěním mého profilu na jejich stránky se vše kontroluje. Jelikož jsem zvyklá, že mi neprochází vše hladce, nic jsem nevzdala, obarvila jsem si hlavu, nasadila americkej úsměv a natočila video jiné. S odstupem času vím, že je lepší, než to původní. I tak jsem ale ztratila 6 týdnů, které mi nikdo nevrátí.
Další rodina přišla posléze v půli července. Míšená rodina ze státu Washington, maminka běloška, taťka černoch- 3 děti (3letá holčička, 2měsíční dvojčata). Prodělala jsem s touto rodinou několik telefonátů, vyměnili jsem si mnoho mailů a nakonec se rozhodli pro jinou Au pair. Což mě trochu zaskočilo. A i dost mrzelo. Protože se můj odjezd oddaloval a oddaloval.
Před několika týdny, když už jsem se loučila s možností vycestovat, mi přišla nabídka na rodinu v Denveru(Colorado), respektive, na potenciální HostMom, která je sama a čeká mimčo. Vypadala moc mile, nechtěla jsem se nadchnout a na telefonáty jsem se vždycky připravovala. Myslím, že jsme si sedly už u prvního hovoru. Takže 22.1.2012 odlétám směr USA!

Slovo úvodem

23. října 2011 v 0:58 Slovo úvodem
"Nikdo mi nikdy neřekl, kde se narodím,
ale místo, jak se mi zdá, jsem si přeci jen vybrala.
Soudím tak podle toho, že bych se zde chtěla narodit znovu.
A protože všechno, co mám, je jen odsud,
budiž vyhotoven seznam a přiložen k poslední vůli jako testament.
Tudíž odkazuji..." (D. Šajner-Testament)

Někdy mívám pocit, možná je to potřeba, podělit se veřejně o svůj názor, svůj pocit, své zkušenosti. V době, kdy slovo dostalo svobodu, se ve mně tlučou pocity dva. První je ten, že mluvit můžeme, ale nikdo nás neposlouchá a druhý, že plno z nás dává přednost "nexichtové" komunikaci.
Kdo z nás mluví tváří v tvář častěji, než komunikuje skrze "pomocníčky", které šetří čas a utrácí ve velkém naše priority, sny, přátele...? Jsou jako trpaslíci, ti se prý dostanou všude!
A protože takovým trpaslíkům podlehlo plno mých přátel a mě to čeká taky, budiž vyhotoven tento blog, jakýsi svědek toho, co jsem byla a jsem a proč tomu tak je, pokud tomu tak je a za jakých okolností by tomu tak mohlo být. Z důvodů toho, že tu chvíli pro své přátele a rodinu nebudu, nazveme ho klidně "Deníkem jedný holky".
S láskou ke svým přátelům a rodině obzvlášť.

Tereza